Martina Illichová: Zpětná vazba diváků nás pohání kupředu

Jaké byly ohlasy diváků na vaše nejnovější představení Heroes?

Zprvu jsme měli obavy, co na to lidé řeknou, ale diváci nás mile překvapili. Kladně hodnotili spojení pantomimy s akrobacií, což je v České republice úplná novinka. Radost nám udělalo i to, že jsme se jako skupina herecky posunuli. Nejedná se už jen o nový cirkus, představení jsme dodali více i divadelní stránku.

Jaká je hlavní myšlenka a příběh představení?

Téma obyčejného kluka, který frajeří v autě a nedává pozor na řízení. Stane se autonehoda. Celý příběh se pak odehrává v hlavě zraněného, který spí v narkóze. My představujeme doktory, kteří ho operují a zároveň také ztvárňujeme myšlenky v hlavě pacienta. 

Jak dlouho trvá nacvičit takový kousek?

Heroes jsme zkoušeli tři měsíce. Nejprve jsme cvičili akrobacii. Poté nás Radim Vizváry učil pantomimu. Dávali jsme různé nápady a s režisérem Danielem Špinarem jsme řešili jednotlivé obrazy představení. Na závěr náš soubor odjel na deset dní do Trutnova, kde jsme celé představení dali dohromady. Pak už se jen pilovalo a dolaďovalo.

Kde můžeme představení vidět? Jaká další představení máte v repertoáru?

Teď na podzim hrajeme představení Heroes a Kolaps, ve kterých účinkuji, v divadle na Fidlovačce. Náš soubor má v repertoáru i další tituly, např. Ego, Vzduchem, The Losers nebo Walls & handbags. 

Se souborem jezdíte hrát i mimo naši republiku?

Jezdíme hrát po republice i po světě. Podívali jsme se do Německa, Maďarska, Lucemburska, další členové souboru byli i v Itálii a Francii.

Autorka fotografie: Diviška Štefflová

Zažili jste v zahraničí něco radikálně odlišného od toho, s čím máte zkušenost u nás?

V zahraničí jsme jednou hráli pět dvojáků (dvě představení za den pozn.redakce), na které navazovaly workshopy akrobacie pro veřejnost. Přišly především děti, objevilo se i pár dospělých. Nejvíc šokující ale byla skupina handicapovaných dětí na vozíčku, které nám dorazily na workshop. Dostali jsme strach, protože jsme nevěděli, co s dětmi můžeme dělat a co už ne. V hlavě se nám objevovaly reakce jako ‘To jako vážně?’ a ‘Co budeme dělat?’. Zavolali jsme si posily z “Loserů” a pak už to šlo. Hodně vyčerpávající, zato zajímavý zážitek. Děti byly unešené, kluci je zvedali do vzduchu. Tak se jim to líbilo, že druhý den přišly znovu!

Stává se vám někdy, že vás lidé venku zastavují a baví se s vámi?

Po představení se s námi lidé baví a je to opravdu příjemné. Když na jevišti hrajeme a akrobatíme, tak je milé, když se to divákům líbí. Zpětná vazba nás pohání kupředu.

Jak dlouho vlastně Losers Cirque Company funguje?

Soubor funguje asi sedmý rok, ale já jsem se k “Loserům” přidala až před třemi lety. 

Posunulo vás to dál?

Rozhodně. Ať už v akrobacii, v projevu, dalo mi to hodně.

Původně jste začínala moderní gymnastikou. Jak jste se dostala až k novému cirkusu?

S gymnastikou jsem začala ve svých 4 letech a skončila o devatenáct let později. Přes učitelku na vysoké škole jsem objevila závěsnou akrobacii na šálách. Šály pro mě byly láska na první pohled. Po dalších třech letech se objevil konkurz do “Loserů”, kam jsem šla a když mě vzali, rozjela se má akrobatická kariéra. To mě baví a živí.

Kolikrát týdně trénujete? Každý den?

Téměř ano. Ať už je to trénink s “Loserama” šestkrát týdně, nebo trénink na šálách v AirGym Art Company mého kamaráda Tomáše Pintera.

Akrobatický duet (Martina Illichová, Vítězslav Ramba) členové Losers Cirque Company, video: Filip Řezníček

Jak relaxujete?

Masáže, vířivka a především dostatek spánku. Kurzy a tréninky se konají především večer, takže druhý den ráno opravdu nezvládám vstávat brzy.

Měla jste někdy sportovní zranění?

Zraněním se nevyhnete, to k tomu patří. Nejhorší bylo asi vyhozené koleno a rameno. Měla jsem natržené ramenní kloubní pouzdro, musela jsem se s tím naučit pracovat. Nakonec ale všechno zase srostlo (smích).

Vy sama vedete workshopy, například workshop stojek. Může na něj přijít i začátečník, který v životě stojku neudělal?

Stačí mít vůli pravidelně trénovat. Stojky jsou náročná disciplína, jedná se vlastně o dost nepřirozený pohyb. Nestačí přijít jednou, musíte být trpěliví. Člověk se stojky učí dlouho, jste rádi, když vidíte posun za týden. Stejně jako při akrobacii na šálách. Když dorazí někdo, komu se tento druh sportu líbí, ale nikdy ho nezkoušel, často po první lekci zjistí, že na to nemá dostatečnou sílu a chce to vzdát. Ze zkušenosti říkám, že váš výkon na první lekci opravdu není směrodatný. Snažím se proto účastníky povzbuzovat, aby se nevzdávali.

Jak namotivovat člověka, aby začal s pravidelným pohybem?

Nedokážu si už život bez pohybu představit. Z mého koníčku se stala moje práce. Teď je takových možností se hýbat! Je to opravdu pestré. Nemusíte chodit na “nudný” kruhový trénink, do posilovny nebo jen běhat. Jen v Praze máte tolik studií, která nabízí třeba pole dance, aerial hoop nebo šály (aerial silks). Při těchto sportech zapojujete i svaly, o kterých ani nevíte, že je máte!

oficiální stránky umělkyně martinaillichova.com

Autorka článku: Kateřina Štěpánová